Archiv pro měsíc: Červen 2013

Naše špalda už má klasy

Napsat komentář

Od chvíle, kdy jsme zorali pole a kdy Vymrcňákovi zaseli pšenici špaldu, uteklo už drahně vody. Špalda dostávala zabrat hned od počátku. Pole leží na kamení, takže tenká vrstva zeminy neudrží příliš vláhu. Bezprostředně po zasetí napadl sníh. Do toho Čárlí, napůl rotvajler a napůl malamut, který prostě nepochopil, že do pole se psí tlapou nevstupuje. Pak studené jaro. A nakonec přemíra vláhy, která vyústila do povodní.

Špalda sice rostla, ale oproti poli vedle, kde vzrůstala pšenice setá, stále neměla klasy. Už jsme se opravdu obávali, že je ani mít nebude a kolem nás se množily fundované průpovídky, že nám prý špalda trávovatí. Pomalu jsme začali propadat melancholii, když tu mi v emailu přistála fotografie a popisek: Naše špalda už má klasy!

Tsubó niwa aneb když není místo

Napsat komentář

Nejen jídlem živ je člověk. Občas potřebuje nakrmit i duše. Vždy jsem obdivoval Japonsko a japonská zahrada je jeden z mých snů. Nicméně rajčata jsou rajčata. Dlouho jsem přemýšlel, zda mám ukrojit kousek zeminy z naší pidizahrady a věnovat jí Japonsku, až jsem se rozhodl, že jeden nebo dva keříčky rajských obětuji a postavím malinkou japonskou zahrádečku. No, spíš zákoutí. Zákoutíčko.

Tsubó niwa je zahrada většinou uvnitř domu, v atriu nebo ve dvoře. V Japonsku všeobecně není moc místa k žití, takže velkou zahradu si může dovolit málokdo, ale všichni k přírodě více či méně tíhnou a chtějí jí mít kousek doma. Rozměr zahrady vychází z rozměrů japonských rohoží tatami a činí maximálně 3,3 m2. Tsubó niwa využívá prvky japonské zahradní architektury, vyžívá se ve zkratkách a náznacích.

Včera jsem svou zahrádečku dokončil a snad trochu asijsky vypadá – aspoň mě to tak přijde. Vodní prvek, zurčení vody vytékající z šiši-odoši, celou naši zahradu nesmírně oživil. Čerpadlo je na solární pohon, nicméně bohužel vyžaduje přímé slunce, jinak nečerpá. Na druhou stranu v dešti není třeba poslouchat navíc i umělé zurčení, zatímco za přímého slunce je to fajn.

Vysadil jsem javor dlanitolistý, bambus (už ani nevím jaký) a dva druhy kapradin. Kameny jsou opršená stoletá žula od Vymrcňáků z lomu. A až se moje duše nasytí a o své se přihlásí tělo, půjdu si hned za poslední balvan natrhat pár listů mangoldu.

Dýňový olej

1 komentář

Těším se teď z každého nového oleje, který ze semen vylisuji. První pokus byla jen taková hra bez měření, seznamování se s ručním lisem na olej. Co a jak. Teď už to všechno vím a začal jsem experimentovat. První na řadu přišla neloupaná dýňová semínka a dýňový olej.

Nejprve je třeba říct, že dýňová semínka jsou příliš velká a často se v násypce zaseknou. Bez vařečky, kterou jsem hrdlo neustále uvolňoval, bych nevylisoval zhola nic. Dýňová semena je třeba nejdřív trochu nadrtit. Například v hmoždíři. Nebo je na pár otáček smrknout do mixéru. Ne z nich udělat kaši, jen je seknout na menší kousky. Poté budou násypkou do lisu propadávat hladce a lisování oleje bude radost a ne k vzteku.

Pro lisování oleje z dýňových semen se u lisu nepoužívá nastavovací šroub. Sušina, která odchází pryč, je oproti slunečnicové sušině stále trochu mastná, což má dvě výhody: jednak se dá jíst (chutná jako rozmixovaná dýňová semínka) a jednak se hlavice lisu daleko lépe čistí.

Dýňový olej má po vylisování sytě olivovou barvu. Ovšem jen do té doby, než se nečistoty v něm během pár dní usadí. Výsledná barva oleje je temně rudá, chutná po dýňovém semínku. Z 1 kg dýňových semínek jsem vylisoval 2,5 dcl oleje. Příště vylisuji loupaná dýňová semínka, domnívám se, že výtěžnost bude o něco vyšší, protože v oleji nebude tolik usazenin.

Dýňový olej je určený pro studenou kuchyni, díky tmavé barvě je poměrně dekorativní ve světlých krémových polévkách. Používá se proti padání vlasů, na lámavost nehtů, jako prevence proti zubnímu kazu. Má příjemnou dýňosemínkovou chuť. Ostatně od té doby, co lisuji vlastní oleje, jsem jich po lžičkách vypil (nebo snědl?) slušné množství. Spoustu zajímavých informací najdete například v článku na iHNED.cz Dýňový olej působí na zdraví člověka jako blahodárný elixír.

Kaše z pšeničných a žitných otrub

Napsat komentář

Během přípravy mouky na podpopelný chléb nám po semletí zrna zbyly špaldové a žitné otruby. Poměrně jemné otruby, protože jsme zrno přemílali několikrát. Otruby jsou podle Wikipedie odpadní produkt, který zbyde po mletí zrna. Ovšem slovo odpad není právě nejvhodnější, naštěstí ho můžeme odstranit a zbyde slovo produkt. Otruby jsou zdrojem vlákniny, která má na lidské zažívání blahý vliv, obzvlášť na funkci tlustého střeva. Dále otruby snižují hladinu cholesterolu v krvi a současně udržují stálou hladinu cukru v krvi. A prý odpad.

Zbyly nám dvě misky. Teď nevím, jestli poloprázdné nebo poloplné, každopádně fotky otrub jsem v návalu pořádkumilnosti smazal, takže přikládám odkaz na pšeničné otruby z CountryLife. No a jak nám otruby zbyly, říkali jsme si, co s nimi provedeme. Nápad smíchat je s velejemnou prosátou moukou se nám nelíbil, napadla nás kaše. Inu tak.

Stačilo trochu horké vody, medu, rozinek, mandlí, lískových oříšků, sezamu a lněného semínka a kaše byla na světě. Vlastně dvě kaše. Ta tmavší je žitná a světlejší pšeničná. Podpopelný chléb nám víc chutnal špaldový, ovšem mezi kašemi vyhrála jednoznačně ta z žitných otrub. Pravda je, že o soběstačném víkendu nebudeme mít med, pokud ho za nějaký náš výpěstek nesměníme, ale mohl by ho nahradit sirup z cukrové řepy nebo z javorové mízy. Uvidíme.

Ruční lis na olej – první zkušenost

8 komentáře

A je to tady, vážení. Ruční lis na olej Piteba je doma. Vymrcňákovi se tu stavili a jeden kousek přivezli. Co na tom, že venku byla průtrž mračen, že by psa nevyhnal, my se vyhnali dobrovolně a pod roztaženým slunečníkem suplujícím deštník jsme lis na olej hned vyzkoušeli.

Nejprve jsme lis vybalili a vyfotili všechny díly. Pro jistotu. Venku na zahradě jsme hned vyvrtali díry do stolku, upevnili lis a hurá do lisování. Jenže. Ořechy jsme už neměli, sezamu co by se za nehet vešlo… hm… a co ty slunečnice pro morčata? Tak jo, slunečnice. Ostatně nic jiného stejně není.

Nejprve jsme se trochu vylekali, místo oleje nám z lisu padala jen nenadrcená semínka. Oba nás napadlo, že jsme koupili další šunt, avšak obavy nás velmi záhy opustily. Olej! Chvilku kapal předem, tudy, kudy vylézala nadrcená semena, ale jen chviličku. Dospěli jsme k prvnímu a druhému závěru:

  • Ruční lis na olej není šunt, skutečně lisuje olej, a to velmi dobře
  • Je třeba přípravu neuspěchat a nechat lis dost nahřát

Střídavě jeden točil klikou a druhý nad ním držel slunečník – deštník. Olej chvíli kapal, chvíli tekl čůrkem, až jsme byli překvapeni, kolik ho bylo. Namleli jsme odhadem čtvrt kila neloupaných slunečnicových semínek a získali zhruba jednu deci oleje. Olej chutnal jako slunečnicová semínka – je velmi aromatický. Dospěli jsme k dalším dvěma závěrům:

  • Lis na olej je třeba upevnit velmi důkladně, ideální je deska tři centimetry silná
  • Je třeba dbát na výšku plamene na kahanu (knot max. 1 mm), lis jsme měli za chvíli samou sazi

Přestalo pršet a začalo lít. Dolisovali jsme a přeběhli dovnitř, kde jsme chutnali olej a čistili lis. Ochutnáním oleje jsme se naposledy potěšili, protože čištění nebylo právě příjemné, dospěli jsme k předposlednímu závěru:

  • Saze s olejem se velmi špatně čistí

Měl jsem ruce jako kominík a Piteba vypadala špinavější a špinavější, až nakonec se vše k dobrému obrátilo, ruce i lis na olej začaly vypadat tak, jako na začátku procesu. Poslední závěr:

  • Radost nám může udělat i deci oleje, kdo by to byl řekl

Olej jsme dali ustát, předpokládám, že za nějakou dobu bude čirý. Nejspíš se pokusím na něm smažit, doufám, že to půjde a že až nastane soběstačný víkend, připravíme si echtovní bramborák!

Podpopelný chléb

Napsat komentář

Pšenice špalda nám pomalu roste. Sice nás poněkud znervózňuje, že stále ještě nemá klasy, ale třeba to ještě dožene. Když pominu, že nemáme zcela jasno, jak zrno dostaneme z klasů a jak ho zbavíme slupek, zbývá dořešit dvě věci:

  1. Jak ze zrna udělat mouku
  2. Co s moukou bez kvásku

Na oboje jsme si odpověděli o společném víkendu u Vymrcňáků na téma podpopelný chléb. Nejprve tedy mouka. Koupili jsme zrno pšenice špaldy a žita, abychom zjistili, zda to kávomlýnek zvládne umlít. Zvládl, ale tak tak. Nejprve jsme zrno přemleli na tu největší možnou hrubost. Spíš jsme ho jen tak pomačkali. A postupně mlýnek utahovali a přemílali a přemílali, až po tu nejjemnější hrubost. Jemnost. Prostě kam až to šlo. Pšenice špalda šla výrazně lépe než žito.

Během mletí se přesívalo. Nejprve sítkem na čaj, což ale, jak jsme časem všichni uznali, byl nesmírný opruz. Na druhou stranu děti byly nadšené. My dospělí jsme jejich nadšení sdíleli až v okamžiku, kdy jsme sehnali síto na mouku. Výsledná mouka byla nad očekávání hladká, otruby jsme schovali a napíšu o nich někdy příště.

Semleli jsme půl kila žitné a půl kila pšeničné mouky, uhnětli těsto jen s trochou soli a s vodou. Tady musím vepsat poznámku, že solí netřeba šetřit. Netřeba. Z každého těsta jsme uplácali po osmi plackách, neb nás bylo právě osm a už roztápěli ohniště a nahřívali litinový tál. Já vím, podpopelný chléb by se měl péct na popelu, když ale ona právě, ač jsme to ještě nevěděli, přicházela povodeň.

Když se placky pekly, trpěl jsem pocitem triumfu. Na počátku bylo zrno. Na konci pak placky. Zvládli jsme to, pokud naše špalda urodí a pokud zrno dokážeme z klasů dostat ven a očistit ho, bude chleba! Placky jsme si museli výrazně přisolit, chutnaly báječně, pšeničné o poznání víc než žitné. Jen se po nich zaprášilo!

Inspirovali jsme se na YouTube: Jak se dělá podpopelný chleba a něco o mouce a zrnu si můžete přečíst v článku Obilí na webu Conovehonakopci.cz, další naší mohutné inspiraci.