Tsubó niwa aneb když není místo

Nejen jídlem živ je člověk. Občas potřebuje nakrmit i duše. Vždy jsem obdivoval Japonsko a japonská zahrada je jeden z mých snů. Nicméně rajčata jsou rajčata. Dlouho jsem přemýšlel, zda mám ukrojit kousek zeminy z naší pidizahrady a věnovat jí Japonsku, až jsem se rozhodl, že jeden nebo dva keříčky rajských obětuji a postavím malinkou japonskou zahrádečku. No, spíš zákoutí. Zákoutíčko.

Tsubó niwa je zahrada většinou uvnitř domu, v atriu nebo ve dvoře. V Japonsku všeobecně není moc místa k žití, takže velkou zahradu si může dovolit málokdo, ale všichni k přírodě více či méně tíhnou a chtějí jí mít kousek doma. Rozměr zahrady vychází z rozměrů japonských rohoží tatami a činí maximálně 3,3 m2. Tsubó niwa využívá prvky japonské zahradní architektury, vyžívá se ve zkratkách a náznacích.

Včera jsem svou zahrádečku dokončil a snad trochu asijsky vypadá – aspoň mě to tak přijde. Vodní prvek, zurčení vody vytékající z šiši-odoši, celou naši zahradu nesmírně oživil. Čerpadlo je na solární pohon, nicméně bohužel vyžaduje přímé slunce, jinak nečerpá. Na druhou stranu v dešti není třeba poslouchat navíc i umělé zurčení, zatímco za přímého slunce je to fajn.

Vysadil jsem javor dlanitolistý, bambus (už ani nevím jaký) a dva druhy kapradin. Kameny jsou opršená stoletá žula od Vymrcňáků z lomu. A až se moje duše nasytí a o své se přihlásí tělo, půjdu si hned za poslední balvan natrhat pár listů mangoldu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *