Archiv pro štítek: estetika

Jedlé květy

Pokud má být malá zahrada užitková, je třeba, aby šlo téměř všechno, co na ní roste, využít. Rozumějte sníst. Jedlé květy jsou kromě bylin a koření příjemným doplňkem zeleniny a ovoce a navíc, když si před návštěvou položíte na chléb s máslem květ denivky, můžete se pást i na rozmanitých reakcích: na údivu, nevíře, odmítání, veselí, překvapení…

Na naší zahradě rostou čtyři rostliny, jejichž květy se dají jíst. Denivka, dýně, lichořeřišnice a orlíček. Nejvíc překvapí denivka, která vypadá jako nějaká jedovatá pralesní lilie, ale opak je pravdou. Je sladší než jarní salát a právě v salátu se její oranžová barva krásně vyjímá. A našim dětem se líbí spást takhle velikou kytku.

Lichořeřišnice je štiplavá, kořeněná, svojí chutí a barvou oživí nejeden salát, ale hlavně je to náramná léčivka, o níž si nejlépe přečtěte Na kopci, kde je vždycky něco nového. Jen bych od nich opisoval.

Květ dýně. Co k dýním a jejich všeúčelovosti dodat. Pokud máte rostlin dost a na lecjakém květu vám nesejde, můžete je s úspěchem otrhat a připravit si lecjakou pochoutku. Například smažené v japonské moučce Tempurako. Nebo plněné například modrým sýrem a obalené v trojobalu. Podotýkám, že bychom měli otrhat květy samčí, ze samičích budou později dýně. Samičí mají těsně za květem malou bambulku, zárodek dýně.

Orlíček jsem zatím nezkoušel, zasadil jsem ho na jaře a ještě nekvete. Jeho modrá barva bude v salátu také velmi osvěžující. Četl jsem, že se také jedlé květy, jejichž velikost to dovoluje, zamrazují do kostky ledu. Dovedu si představit džbán s mátou, citronem, pramenitou vodou a kostkami ledu s modrým orlíčkem a červenou lichořeřišnicí.

Levandulobraní

Když jsme se do domečku přistěhovali, chtěli jsme mít lány levandule. No lány, záhony. Tedy jeden záhon, víc jich na květenu nemůžeme a ani nechceme obětovat. Na druhou stranu, už jsem tu zmiňoval, že nejen rajčaty živ je člověk. O záhon se s levandulí dělí měsíček lékařský, který je jednak krásný, jednak ladí barevně s levandulovou modří a jednak je skrze masti i užitečný.

Dnes nastalo první levandulobraní. Levandule, která roste na pidi skalce hned vedle pidi japonské zahrady, byla v plném květu. V Provence se levandule sklízí srpem. Dokonce Galy podezřívám, že je ten srp vzhledem k druidské tradici zlatý. Nicméně na druhou stranu jsme za celý týden intenzivního projíždění celé Provence nenašli jediný levandulový lán. Kdo ví, v kterém dubovém háji mají druidi tu levanduli schovanou. Zato jsme zjistili, že Provence je daleko víc než levandulovým krajem krajem vinné révy, což je příjemné, neboť víno můžeme popít a poveselit se, zatímco levandule se pít opravdu nedá.

Levanduli suším ve svazečcích ve tmě, v šatní skříni, kterou prakticky neotvíráme. Oblečení pak příjemně voní, levandule se používá pro výrobu parfémů, současně máme jistotu, že se nám ve skříni neusadí šatní moli, neboť levandule je odpuzuje. No a nakonec, kdyby někdo namítal, že jsem tvrdil, že nebudeme mít na zahradě nic, co by se nedalo sníst, levandule je součást provensálského koření. Sušením ve tmě levandule nepřijde o tu krásnou intenzivní modrou.

A až přijde zima, v našem kraji většinou plýskavá, vlhká a veskrze hnusná, zavěsím svazky levandule nad kamna a budu u praskotu ohně vzpomínat na červenec. A na Provence. Což mi připomíná, že bych měl do zimi nakoupit dostatečnou zásobu hustého červeného provensálského vína. Totiž vinná réva, kterou jsem u nás také zasadil, nebude plodit ještě tak dva roky…

Tsubó niwa aneb když není místo

Nejen jídlem živ je člověk. Občas potřebuje nakrmit i duše. Vždy jsem obdivoval Japonsko a japonská zahrada je jeden z mých snů. Nicméně rajčata jsou rajčata. Dlouho jsem přemýšlel, zda mám ukrojit kousek zeminy z naší pidizahrady a věnovat jí Japonsku, až jsem se rozhodl, že jeden nebo dva keříčky rajských obětuji a postavím malinkou japonskou zahrádečku. No, spíš zákoutí. Zákoutíčko.

Tsubó niwa je zahrada většinou uvnitř domu, v atriu nebo ve dvoře. V Japonsku všeobecně není moc místa k žití, takže velkou zahradu si může dovolit málokdo, ale všichni k přírodě více či méně tíhnou a chtějí jí mít kousek doma. Rozměr zahrady vychází z rozměrů japonských rohoží tatami a činí maximálně 3,3 m2. Tsubó niwa využívá prvky japonské zahradní architektury, vyžívá se ve zkratkách a náznacích.

Včera jsem svou zahrádečku dokončil a snad trochu asijsky vypadá – aspoň mě to tak přijde. Vodní prvek, zurčení vody vytékající z šiši-odoši, celou naši zahradu nesmírně oživil. Čerpadlo je na solární pohon, nicméně bohužel vyžaduje přímé slunce, jinak nečerpá. Na druhou stranu v dešti není třeba poslouchat navíc i umělé zurčení, zatímco za přímého slunce je to fajn.

Vysadil jsem javor dlanitolistý, bambus (už ani nevím jaký) a dva druhy kapradin. Kameny jsou opršená stoletá žula od Vymrcňáků z lomu. A až se moje duše nasytí a o své se přihlásí tělo, půjdu si hned za poslední balvan natrhat pár listů mangoldu.