Když jsme se do domečku přistěhovali, chtěli jsme mít lány levandule. No lány, záhony. Tedy jeden záhon, víc jich na květenu nemůžeme a ani nechceme obětovat. Na druhou stranu, už jsem tu zmiňoval, že nejen rajčaty živ je člověk. O záhon se s levandulí dělí měsíček lékařský, který je jednak krásný, jednak ladí barevně s levandulovou modří a jednak je skrze masti i užitečný.

Dnes nastalo první levandulobraní. Levandule, která roste na pidi skalce hned vedle pidi japonské zahrady, byla v plném květu. V Provence se levandule sklízí srpem. Dokonce Galy podezřívám, že je ten srp vzhledem k druidské tradici zlatý. Nicméně na druhou stranu jsme za celý týden intenzivního projíždění celé Provence nenašli jediný levandulový lán. Kdo ví, v kterém dubovém háji mají druidi tu levanduli schovanou. Zato jsme zjistili, že Provence je daleko víc než levandulovým krajem krajem vinné révy, což je příjemné, neboť víno můžeme popít a poveselit se, zatímco levandule se pít opravdu nedá.

Levanduli suším ve svazečcích ve tmě, v šatní skříni, kterou prakticky neotvíráme. Oblečení pak příjemně voní, levandule se používá pro výrobu parfémů, současně máme jistotu, že se nám ve skříni neusadí šatní moli, neboť levandule je odpuzuje. No a nakonec, kdyby někdo namítal, že jsem tvrdil, že nebudeme mít na zahradě nic, co by se nedalo sníst, levandule je součást provensálského koření. Sušením ve tmě levandule nepřijde o tu krásnou intenzivní modrou.

A až přijde zima, v našem kraji většinou plýskavá, vlhká a veskrze hnusná, zavěsím svazky levandule nad kamna a budu u praskotu ohně vzpomínat na červenec. A na Provence. Což mi připomíná, že bych měl do zimi nakoupit dostatečnou zásobu hustého červeného provensálského vína. Totiž vinná réva, kterou jsem u nás také zasadil, nebude plodit ještě tak dva roky…