Archiv pro štítek: trvalky

Jedlé květy

Pokud má být malá zahrada užitková, je třeba, aby šlo téměř všechno, co na ní roste, využít. Rozumějte sníst. Jedlé květy jsou kromě bylin a koření příjemným doplňkem zeleniny a ovoce a navíc, když si před návštěvou položíte na chléb s máslem květ denivky, můžete se pást i na rozmanitých reakcích: na údivu, nevíře, odmítání, veselí, překvapení…

Na naší zahradě rostou čtyři rostliny, jejichž květy se dají jíst. Denivka, dýně, lichořeřišnice a orlíček. Nejvíc překvapí denivka, která vypadá jako nějaká jedovatá pralesní lilie, ale opak je pravdou. Je sladší než jarní salát a právě v salátu se její oranžová barva krásně vyjímá. A našim dětem se líbí spást takhle velikou kytku.

Lichořeřišnice je štiplavá, kořeněná, svojí chutí a barvou oživí nejeden salát, ale hlavně je to náramná léčivka, o níž si nejlépe přečtěte Na kopci, kde je vždycky něco nového. Jen bych od nich opisoval.

Květ dýně. Co k dýním a jejich všeúčelovosti dodat. Pokud máte rostlin dost a na lecjakém květu vám nesejde, můžete je s úspěchem otrhat a připravit si lecjakou pochoutku. Například smažené v japonské moučce Tempurako. Nebo plněné například modrým sýrem a obalené v trojobalu. Podotýkám, že bychom měli otrhat květy samčí, ze samičích budou později dýně. Samičí mají těsně za květem malou bambulku, zárodek dýně.

Orlíček jsem zatím nezkoušel, zasadil jsem ho na jaře a ještě nekvete. Jeho modrá barva bude v salátu také velmi osvěžující. Četl jsem, že se také jedlé květy, jejichž velikost to dovoluje, zamrazují do kostky ledu. Dovedu si představit džbán s mátou, citronem, pramenitou vodou a kostkami ledu s modrým orlíčkem a červenou lichořeřišnicí.

Levandulobraní

Když jsme se do domečku přistěhovali, chtěli jsme mít lány levandule. No lány, záhony. Tedy jeden záhon, víc jich na květenu nemůžeme a ani nechceme obětovat. Na druhou stranu, už jsem tu zmiňoval, že nejen rajčaty živ je člověk. O záhon se s levandulí dělí měsíček lékařský, který je jednak krásný, jednak ladí barevně s levandulovou modří a jednak je skrze masti i užitečný.

Dnes nastalo první levandulobraní. Levandule, která roste na pidi skalce hned vedle pidi japonské zahrady, byla v plném květu. V Provence se levandule sklízí srpem. Dokonce Galy podezřívám, že je ten srp vzhledem k druidské tradici zlatý. Nicméně na druhou stranu jsme za celý týden intenzivního projíždění celé Provence nenašli jediný levandulový lán. Kdo ví, v kterém dubovém háji mají druidi tu levanduli schovanou. Zato jsme zjistili, že Provence je daleko víc než levandulovým krajem krajem vinné révy, což je příjemné, neboť víno můžeme popít a poveselit se, zatímco levandule se pít opravdu nedá.

Levanduli suším ve svazečcích ve tmě, v šatní skříni, kterou prakticky neotvíráme. Oblečení pak příjemně voní, levandule se používá pro výrobu parfémů, současně máme jistotu, že se nám ve skříni neusadí šatní moli, neboť levandule je odpuzuje. No a nakonec, kdyby někdo namítal, že jsem tvrdil, že nebudeme mít na zahradě nic, co by se nedalo sníst, levandule je součást provensálského koření. Sušením ve tmě levandule nepřijde o tu krásnou intenzivní modrou.

A až přijde zima, v našem kraji většinou plýskavá, vlhká a veskrze hnusná, zavěsím svazky levandule nad kamna a budu u praskotu ohně vzpomínat na červenec. A na Provence. Což mi připomíná, že bych měl do zimi nakoupit dostatečnou zásobu hustého červeného provensálského vína. Totiž vinná réva, kterou jsem u nás také zasadil, nebude plodit ještě tak dva roky…

Medvědí česnek

Mám rád ten pocit, když si na zahradě mohu něco jen tak utrhnout a hned to sníst. Namazat si chleba máslem a posypat si ho troškou pažitky nebo cibulové natě. Nebo na krajíc položit list mangoldu. Nebo rukolu. A nebo právě medvědí česnek.

V lese, ať se píše cokoliv, jsem ho nikdy neviděl ani necítil, nezbylo mi, než koupit cibulky přes internet. Tenhleten internet je úžasná věc, člověk na něm najde opravdu všechno. Bylo to tenkrát, tuším, 200 cibulek za 200 korun. Cibulky jsem nasázel a těšil se na tu plantáž. Bohužel – nic. Česnek vykoukl vem, tak nějak mátožně, hubeně a světlezeleně, pes ho vyhrabával… Hned vedle jsem měl rukolu, nechal jsem ji na semeno, vzrostla velmi, stejně tak plevel kolem česneku, a když došlo na pletí, šel medvědí česnek s sebou.

Jak jsem byl letos překvapený, když se kraj záhonu zazelenal! Dvěstě rostlinek to sice není, ale na pár chlebů nebo salátů bude a dají-li bohové, příští rok se úroda znásobí, medvědí česnek je totiž trvalka. Mám opravdu radost!

Protože máme za kompostem konvalinky a Vymrcňákovi mají konvalinky všude, raději zdůrazním, že pro neznalé sběratele se může list medvědího česneku snadno splést právě s konvalinkou. Nebereme-li v potaz zásadní rozdíl v květenství, list konvalinky je na rubu lesklý, zatímco list medvědího česneku je matný. Navíc nepředpokládám, že by měla konvalinka česnekovou příchuť.

Pokusím se uchovat něco listů v mrazáku na soběstačný víkend, avšak pochybuji, že to dokážu. Chléb s máslem a několika listy medvědího česneku je opravdová lahůdka. Navíc podporuje trávení a snižuje mi, cholerikovi, krevní tlak.

Update: Dokázal jsem to. Zamrazil jsem 55 gramů, asi 30 listů. Bude do salátu nebo na placky z žaludové mouky k snídani.