Archiv pro štítek: recept

Pečení na svatého Martina

Husa a svatomartinské rohlíčky. Svatého Martina je v pondělí, kdo ví, kdy se vrátím z práce, napekli jsme tedy už v neděli. A když už, tak už. Dokonce i kváskový chléb.

Začnu husou. Víte, povedla se tak, že jsem během oběda spáchal smrtelný hřích. Ta kůžička! To masíčko! A šťáva s rozpadlými jablky! A nebo zelí! Šmankote, co s domácím zelím udělá trochu jalovce a jablek! A bramborové knedlíky, děláme z nich kuličky (tak noky, no!). Táta jich na své svatbě spořádal 72, asi jsem po něm! Snědli jsme celou tu nádheru tak rychle, že jsem ji ani nestihl vyfotit, abyste se aspoň pokochali vizuálně.

No a znáte svatomartinské rohlíčky? To je také dobrota, víte, hrnek hořké kávy a k tomu talířek rohlíčků, hmmm, ani mi nevadí, že na Martina nesněží. A recept na svatomartinské rohlíčky?

400 g hladké mouky
1 hera nebo máslo (250g)
1 zakysaná smetana
povidla (případně marmeláda)

Těsto zpracujeme a rozdělíme na čtyři díly. Každý díl zabalíme do potravinářské folie a necháme minimálně 2 hodiny odpočinout. Vyválíme placku, nakrájíme na trojúhelníčky, kydneme lžičku povidel a zarolujeme rohlíček. Po upečení se ještě za horka rohlíčky vyválí v moučkovém cukru.

No a aby toho nebylo málo, když byla trouba rozhicovaná, smýkli jsme do ní ještě domácí kvasnicový chléb, pekli jsme podle Cuketkova receptu na Český chléb. Povedl se excelentně, příště musíme upéct aspoň dva.

Takže vám přeji příjemně prožitého svatého Martina, sníh nesníh, hlavně že je sklenka červeného mladého vína a něco na zub!

Blanšírované fazole

Pomalý start letošního jara všechno opozdil, takže spousta plodin nestihla dozrát. Například fazole. Pěkné velké lusky byly prázdné, fazole se v nich nestihly vytvořit. Ale co s nimi, vyhodit je na kompost nám přišlo líto. Ochutnal jsem jeden lusk a chutnal podobně jako mladý hrách nebo hrachový lusk. Pokusili jsme se lusky oblanšírovat a ono to vyšlo. Křehké, chutné. Takže šup na mrazák a v únoru mňam mňam!

Topinambury

Koukám, že jsem naposledy psal před téměř čtyřmi měsíci! Takový šlendrián. Tak honem to napravit. Včera jsem ze země vyhrabal hlízy topinambur. Úroda mě překvapila, topinambury pěstuji na ploše 80 x 80 cm a sklidil jsem asi šest kilo hlíz. No hlíz… hlízek. Nemám zřejmě žádnou kultorní plodinu, takže naše hlízky mají velikost mezi třemi až pěti centimetry, což je pro následné zpracování opruz. Na druhou stranu topinambury rostou samy a neustále, jsou nenáročné na péči, tak ať si rostou a dokud neseženu jinou odrůdu, budu rád i za naše malé.

Aby si informacíchtivý čtenář a zahrádkář šílený amatér (tedy někdo jako já) přišel na své, nechť si prostuduje: Metodika pro výběr optimálních technologických postupů pěstování topinamburu s důrazem na užitkový směr pěstování. Dále pak článek z Regeny o léčebném využití topinambur: 1. část, 2. část. A nebo na webu u Cuketky, jeho zapékané topinambury uděláme asi zítra.

Zatím nevím, jak topinambury skladovat. Hlízy jsou mrazuvzdorné, vyrýt je můžete v okamžiku, kdy topinamburová nať zaschne. Nebo je můžete nechat v zemi a vyndat si je až na jaře, takže budete mít čerstvou první zeleninu. Já mám ten problém, že potřebuji topinambury na Soběstačný víkend, tedy někdy v únoru. A to bude země zmrzlá. Hlízy jsem vykopal a naskládal do plastové přepravky na zeleninu, prosypal je zeminou a dbal na to, aby se co možná nejméně vzájemně dotýkaly. A celou přepravku jsem zakopal do záhonu pod hrůbek hlíny. Když bude země vhodná ke kopání, vytáhnu přepravku a mám hotovo. Když ne – mám smůlu a topinambury budou až na jaře.

Dnes jsme si udělali z topinambur kaši. Topinambury jsme povařili v osolené vodě tak, aby šly rozmáčknout vidličkou. Slupka zůstala dost tuhá, proto jsem všechny hlízy oloupal. Jde to dobře, ještě lépe, než když loupete brambory vařené ve slupce. Topinambury se rozšťouchají, přidá se decka mléka a česnek. A je to.

Byl to náš první pokus s kaší. Já s tím problém neměl, Gaia také ne. Dětem kaše nechutnala. Nejspíš proto, že neustále srovnávaly s bramborovou kaší, což je chyba. Kdybych měl nasládlou chuť s něčím srovnat, pak spíš s batáty. Příště topinambury nerozmačkáme, ale oděláme tyčovým mixerem pyré, abychom se zbavili krudek. Možná krom česneku víc ochutíme, někde doporučují bílý pepř.

Domácí seitan

Onehdá přišel Vymrcňák s tím, že udělal seitan. Seitan? Chm… ještě že máme internet!

Seitan je pšeničná bílkovina, je to těsto udělané z pšenice a vody a je zbavené škrobu. Výsledný produkt je gumovitá hmota, která je velmi tvárná, dá se dobře krájet a dobře se s ní pracuje. Chuť je nijaká, jednoznačně závislá na použitém koření a následné úpravě. Conovehonakopci.cz

Od těch dob uteklo už něco vody, dnešní seitan je můj třetí. Takže jak na něj. Pořídil jsem hladkou mouku z pšenice špaldy. Špalda není podmínkou, dá se použít jakákoliv pšeničná hladká mouka. Přidáte trochu vody a uhnětete tužší těsto, které nechte nějakou dobu uležet. Já si dal hodinku a půl dvacet, takže mi to rychle uteklo.

Těsto v míse se zalije vlažnou vodou a pozvolna z něj vymýváte škrob, voda se vám zbarvuje do mléčně bílé, vylijete ji, vyměníte za čirou a pokračujete ve stejném duchu stále dokola, dokud voda nezůstane čirá a dokud se těsto vymýváním nezmění na konzistenci i vzhled mořské houby na mytí. A máte vyhráno, seitan je na světě. Z kila špaldové mouky jsem získal 540 gramů seitanu, vymývání mi zabralo 20 minut.

Teď je třeba dát seitanu nějakou chuť. Povaříte ho v nálevu podle vaší chuti. Nejprve jsem zkusil polévkové koření. Bylo to moc slabé, seitan neměl valnou chuť, musel jsem ho nakonec posolit. Podruhé jsem prubnul rybí omáčku. Jo, to bylo výrazně lepší. Dnešní pokus je z houbové sojové omáčky. Proto je seitan tak tmavý. Půl lahvičky sojovky stačí, je třeba všechno vyzkoušet. Rozdělte seitan na několik dílů a šup s ním do vroucího nálevu a vařte tak dlouho, dokud nebude hotový. Je to jako s knedlíky, když si nejste jisti, vyjměte kus a rozkrojte. Pokud je uvnitř lepkavý, vraťte ho zpátky a ještě povařte.

Seitan se dá konzumovat už po uvaření, lepší je ho ale ještě dál upravit. Obalit jako řízek, osmažit jen tak… jak libo. Velmi chutné jsou do křupava osmažené kostičky do polévky nebo do zeleninových salátů, já mám rád seitan jako sekanou na chleba s hořčicí, rukolou a cibulí. A tuhle bezvadnou večeři jsem zapil jedenáctkou z Pivovarského dvora Chýně. Co víc si přát!

Kapari z pampelišek

Podíval jsem se dnes náhodou, co nového na kopci. A ony pampelišky jako kapari. Říkám si: Mám volno, doma nikdo, kapari mám rád, tak co mi brání. Nic. Snad jen odkvetlé pampelišky. Vzal jsem hrnéček, ten nejhezčí, a šel se projít. A ejhle – pampelišková poupata ještě jsou! Výborně, bude první počin na soběstačný víkend, i když mírně mimo pravidla, neboť sůl je povolena v běžném množství (a na nasolování potřebuji víc než běžné množství) a ocet bych musel mít vlastní, což nemám. Na druhou stranu, k čemu jsou pravidla, když ne k porušování.

Postup je napsaný na webu kopce, což mi ovšem nebrání popsat ho znovu. Tedy natrháte pampelišková poupata. Vzhledem k tomu, že jsem na vsi, nevím, který čí pes se tam mohl nachomýtnout. Proto jsem poupata důkladně propláchl.

Na kopci píší, že se jim nechce nechávat u poupat drobné lístky, protože je poměrně časově náročné je otrhávat. Musím jim dát i nedat za pravdu. Otrhání lístků je zdlouhavé, ale na druhou stranu design je design a pampeliškové poupě má vypadat jako kapari. Lístky jsem otrhal.

Nasypal jsem vrstvu poupat do sklenice, prosypal solí. Znovu vrstva poupat, znovu sůl až po víčko. Všechno jsem to zalil octem tak, aby všechna poupata byla ponořená. A to je vše.

Tahle sklenička pampeliškových kapari přijde do sklepa na polici s nápisem Soběstačný víkend jako první počin. Díky octu a soli se nijak dál nekonzervuje. Teď jen vydržet do února pampelišky nesežrat!