Archiv pro štítek: mouka

Podpopelný chléb

Pšenice špalda nám pomalu roste. Sice nás poněkud znervózňuje, že stále ještě nemá klasy, ale třeba to ještě dožene. Když pominu, že nemáme zcela jasno, jak zrno dostaneme z klasů a jak ho zbavíme slupek, zbývá dořešit dvě věci:

  1. Jak ze zrna udělat mouku
  2. Co s moukou bez kvásku

Na oboje jsme si odpověděli o společném víkendu u Vymrcňáků na téma podpopelný chléb. Nejprve tedy mouka. Koupili jsme zrno pšenice špaldy a žita, abychom zjistili, zda to kávomlýnek zvládne umlít. Zvládl, ale tak tak. Nejprve jsme zrno přemleli na tu největší možnou hrubost. Spíš jsme ho jen tak pomačkali. A postupně mlýnek utahovali a přemílali a přemílali, až po tu nejjemnější hrubost. Jemnost. Prostě kam až to šlo. Pšenice špalda šla výrazně lépe než žito.

Během mletí se přesívalo. Nejprve sítkem na čaj, což ale, jak jsme časem všichni uznali, byl nesmírný opruz. Na druhou stranu děti byly nadšené. My dospělí jsme jejich nadšení sdíleli až v okamžiku, kdy jsme sehnali síto na mouku. Výsledná mouka byla nad očekávání hladká, otruby jsme schovali a napíšu o nich někdy příště.

Semleli jsme půl kila žitné a půl kila pšeničné mouky, uhnětli těsto jen s trochou soli a s vodou. Tady musím vepsat poznámku, že solí netřeba šetřit. Netřeba. Z každého těsta jsme uplácali po osmi plackách, neb nás bylo právě osm a už roztápěli ohniště a nahřívali litinový tál. Já vím, podpopelný chléb by se měl péct na popelu, když ale ona právě, ač jsme to ještě nevěděli, přicházela povodeň.

Když se placky pekly, trpěl jsem pocitem triumfu. Na počátku bylo zrno. Na konci pak placky. Zvládli jsme to, pokud naše špalda urodí a pokud zrno dokážeme z klasů dostat ven a očistit ho, bude chleba! Placky jsme si museli výrazně přisolit, chutnaly báječně, pšeničné o poznání víc než žitné. Jen se po nich zaprášilo!

Inspirovali jsme se na YouTube: Jak se dělá podpopelný chleba a něco o mouce a zrnu si můžete přečíst v článku Obilí na webu Conovehonakopci.cz, další naší mohutné inspiraci.

Žaludová mouka

Minulý víkend jsme spolu se Sepštákem a Vymrcňákem sbírali žaludy, ze kterých chci udělat mouku. Zkouším to už teď, mám jednu zimu na to vypilovat některé postupy, abych je příští rok uměl a nezvoral to.

Žaludů je spousta, malé, velké, tvrdé, měkké. Už teď vím, že je třeba najít velké, čerstvé a měkké. Když se žalud válí na zemi moc dlouho, změkne mu sice slupka a dobře se loupe, na druhou stranu jsou v něm často červi, kteří, ač se to zdá na první pohled nemožné, bývají po vyloupnutí větší, než samotný hostitelský žalud. A já chci dělat mouku a ne červí prejt.

Práce s žaludy je mizerná. Těžko se loupou, těžko se krájej, je s nimi práce víc, než je mi milé. Doufám aspoň, že mouka bude chutná. A jak se vlastně dělá?

Žaludy se rozkrojí, nejlépe na čtvrtiny, a vyloupou ze slupky. Jde to blbě, šikovný pomocník je nůž. Ani velký, ani malý, ale ostrý a špičatý. Dál musíte žaludy povařit ve vodě, protože obsahují hořké látky, které byste v kávě rozhodně nechtěli. Vařil jsem hrnec nakrájených žaludů asi hodinu a půl, během té doby jsem vyměňoval vodu. Píše se také, že stačí žaludy den až dva vyluhovat ve studené vodě. Možná to bude lepší, protože varem žaludy dost změkly, uvidím, zda to nemá špatný vliv na chuť.

Žaludy jsou jedlé, když z nich odstraníte hořkost, chutnají po uvaření trochu jako topinambura nebo juka. Ale k jídlu v takhle syrové podobě nejsou, buď se dál praží (káva) nebo suší (mouka).

Rozprostřel jsem polovinu žaludů na plech a dal do trouby vyhřáté na 100°C. Hlídal jsem je jako oko v hlavě, abych je po tolika hodinách přípravných prací nespálil. A protřepával a protřepával, až se mi zdály žaludové stroužky dostatečně hnědé a dostatečně tvrdé.

V hmoždíři jsem upražené čtvrtky rozdrtil na menší kousky a přesypal do ručního mlýnku na kávu. Výsledná žaludová mouka má béžovo-hnědou barvu.

Druhou polovinu jsem jen usušil nad kamny. Ve výsledné mouce rozdíl není, nakonec jsem obě smíchal dohromady.