Minulý víkend jsme spolu se Sepštákem a Vymrcňákem sbírali žaludy, ze kterých chci udělat mouku. Zkouším to už teď, mám jednu zimu na to vypilovat některé postupy, abych je příští rok uměl a nezvoral to.

Žaludů je spousta, malé, velké, tvrdé, měkké. Už teď vím, že je třeba najít velké, čerstvé a měkké. Když se žalud válí na zemi moc dlouho, změkne mu sice slupka a dobře se loupe, na druhou stranu jsou v něm často červi, kteří, ač se to zdá na první pohled nemožné, bývají po vyloupnutí větší, než samotný hostitelský žalud. A já chci dělat mouku a ne červí prejt.

Práce s žaludy je mizerná. Těžko se loupou, těžko se krájej, je s nimi práce víc, než je mi milé. Doufám aspoň, že mouka bude chutná. A jak se vlastně dělá?

Žaludy se rozkrojí, nejlépe na čtvrtiny, a vyloupou ze slupky. Jde to blbě, šikovný pomocník je nůž. Ani velký, ani malý, ale ostrý a špičatý. Dál musíte žaludy povařit ve vodě, protože obsahují hořké látky, které byste v kávě rozhodně nechtěli. Vařil jsem hrnec nakrájených žaludů asi hodinu a půl, během té doby jsem vyměňoval vodu. Píše se také, že stačí žaludy den až dva vyluhovat ve studené vodě. Možná to bude lepší, protože varem žaludy dost změkly, uvidím, zda to nemá špatný vliv na chuť.

Žaludy jsou jedlé, když z nich odstraníte hořkost, chutnají po uvaření trochu jako topinambura nebo juka. Ale k jídlu v takhle syrové podobě nejsou, buď se dál praží (káva) nebo suší (mouka).

Rozprostřel jsem polovinu žaludů na plech a dal do trouby vyhřáté na 100°C. Hlídal jsem je jako oko v hlavě, abych je po tolika hodinách přípravných prací nespálil. A protřepával a protřepával, až se mi zdály žaludové stroužky dostatečně hnědé a dostatečně tvrdé.

V hmoždíři jsem upražené čtvrtky rozdrtil na menší kousky a přesypal do ručního mlýnku na kávu. Výsledná žaludová mouka má béžovo-hnědou barvu.

Druhou polovinu jsem jen usušil nad kamny. Ve výsledné mouce rozdíl není, nakonec jsem obě smíchal dohromady.