Semena dýní

Napsat komentář

Pozvolna začínám shromažďovat semena plodin, které chci na Soběstačný víkend vypěstovat. V první řadě to budou dýně. V e-shopu Permaland jsem opatřil semena čtyř druhů dýní, které mě zaujaly:

1) Retzer Gold: Vylepšená štýrská olejová dýně. S dlouhými výhonky a středně velkými plody. Semena bez slupky, volně umístěná v dužině, se dají poměrně snadno vyjmout ze středu. Semena velká, silná, tmavoolivově zbarvená. Pro teplejší klimatické podmínky.

2) Zapallito: Keřovitě rostoucí odrůda. Plodí zelené kulaté plody, které se dají konzumovat mladé (ve velikosti tenisového míčku). Velmi výnosná odrůda.

3) Solor: Oranžově probarvená, s tuhou dužinou, typ Hokaido. Delší skladovatelnost než Uchiki-Kuri a Red Kuri a o 20 – 30 % výnosnější než tyto dvě odrůdy.

4) Muscade de Provence: Teplomilná, popínavá, silně rostoucí odrůda s tmavozelenými ploše kulovitými a žebrovanými plody. Po vyzrání jsou okrově hnědé. Dužina je oranžovočervená a velmi aromatická. Plody jsou těžké 3 – 8 kg. Na podzim nesklízet příliš brzy, prodlužuje to dobu uskladnění.

Všimněte si hlavně dýně Zapallito – je keříčková, což na své pidizahradě víc než ocením. Pokud budu kvůli statistice počítat náklady, tak dýňová semena vyšla na 500 Kč.

Žaludová káva

Napsat komentář

Druhý pokus zpracování žaludů dopadl lépe, než první. Nasbírali jsme druhou várku, pěkné velké žaludy, zrovinka začínaly klíčit. Vyloupal jsem je jako posledně, ale nevařil. Mísu plnou žaludů jsem naplnil vodou, kterou jsem dvakrát denně vyměnil. To celé čtyři dny.

Po čtyřech dnech jsem žaludy umlel ve strojku na maso – byla to rasovina. Jakmile jsem nasypal do mlýnku hrst žaludů, málem jsem kliku ulomil. Musel jsem mlít po čtyřech, pěti žaludech. Víc to nešlo.

Namletou žaludovou žmolenku jsem rozprostřel na plech a na 125°C v troubě pražil. Trochu jsem se bál, abych žaludy nespálil, takže jsem předpraženou hmotu sesypal na pánev a pokračoval v pražení na pánvi, měl jsem to tak víc pod kontrolou. Šlo to ale dost rychle, málem jsem to i tak přešvihnul.

Když se mi zdálo, že už jsou žaludy upražené tak akorát, sesypal jsem je a v mlýnku na kávu přemlel na jemno. Umletá žaludová káva byla moc světlá, chtělo to ještě dodělat. Takže jsem ji znovu rozprostřel na plech a na 100°C vrátil do trouby. Poté, co trochu ztmavla, přesypal jsem žaludovou kávu na pánev a dodělal.

Teď tu sedím, popíjím domácí kafe z žaludů a přemýšlím, jak chutná. Je hořké. Možná trochu přepražené, nevím. Trochu svíravé. Chutná mi podobně jako cikorka. Myslím, že kdybych kávu osladil a zjemnil mlékem, nikdo ji od melty nebo cikorky nepozná. Jsem spokojený.

Setí pšenice špaldy a pár tipů

Napsat komentář

Po skončení komické přípravy půdy padlo rozhodnutí, že nejlepší plodina k zasetí bude pšenice  špalda. Zjistil jsem spoustu zajímavých informací a některé se při setí pšenice špaldy i hodí:

  • sejí se celé neoloupané klásky,
  • ozimá špalda se seje od poloviny září do konce října,
  • výsevek je 300-400 obilek na m2,
  • hloubka setí 3-5 cm.

Původně jsem si říkal, že špaldu jenom po poli rozhážu a přejedu hráběmi. Jenže to by asi nebyla dostatečně zapracovaná do země a o dost zrn bych přišel. Zvolil jsem tedy pracnější, ale spolehlivější metodu setí do řádků.

Na zhruba 25 m2 jsme spotřebovali necelé kilo a půl osiva pšenice špaldy. Už když jsme seli, začínalo lehce krápat, pak pořádně pršet a nakonec sněžit. No a druhý den ráno už bylo hezkých 10 cm sněhu a -2 °C. Semena špaldy jsou pod pěknou peřinou!

Snad se ještě do zimy trochu oteplí a pšenice špalda nám vyraší. Doma jsem ji zkoušel klíčit na ubrousku a vyklíčila celkem spolehlivě. Udělali jsme první krok k tomu, abychom nemuseli jíst tu nevábnou Vlvejšovu žaludovou mouku.

Žaludové bramboráky

Napsat komentář

Nastal čas vyzkoušet, jak dokážeme žaludovou mouku zpracovat. Nejprve jsem ji jen smíchal se solí, s vodou a s tmavou chlebovou pšeničnou moukou v poměru 4:1, protože samotná žaludová mouka má nízkou pojivost – placka by nedržela pohromadě. Výsledné placky chutnaly jako velmi sražený a celkem nedobrý tmavý chléb. Ne, takhle ne.

Druhý pokus dopadl o poznání lépe. Nastrouhal jsem nahrubo tři brambory, několik stroužků domácího českého česneku, na drobno jsem nasekal list mangoldu a zasypal to žaludovou moukou tak, aby těsto aspoň trochu lepilo. Vodu žádnou, brambory byly vlhké samy o sobě. Placky jsem dal péct na sucho do trouby a pak si vzpomněl, že jsem zapomněl na sůl. Tak jsem placky v troubě aspoň solí posypal. A víte co? Jo! Chutnaly mi! Nejbližší podobná chuť je vánoční černý kuba. A příště zkusím něco sladkého, pro změnu. Žaludová mouka bude mít zcela jistě víc využití, jen se dobrat toho jak.

O zapomenutých plodech přírody našich předků

A česnek je v zemi

Napsat komentář

Letos se nám moc neurodil česnek. Palice měl malé, neduživé, než ho dávat do země, raději ho sníme. A vzhledem k celkové letošní neúrodě českého česneku jsem ani nesehnal novou sadbu. Vypadalo to, že česnek na náš soběstačný víkend mít nebudeme.

Až v pátek mi Belinda přinesla několik palic Slavinu. Cituji:

Slavin je fialový paličák, který se sází na podzim a sklízí kolem 20. července. Na pohled jde o atraktivní česnek, protože tvoří pravidelně tvarované cibule s výraznou kresbou. Každá cibule této odrůdy tvoří mezi 10 a 15 stroužků. Na trh se Slavin dostal v roce 2005. www.cesneky.cz

Takže česnek bude! Počkal jsem, až sleze sníh a česnek dal do země. Na poslední chvíli. Pokud vzejdou všechny, bude cirka osmdesát rostlin. To jde. Česnek jsem namořil Sulkou proti háďátku, tou Sulkou, kterou Evropská unie zakázala a nakonec snad opět povolila. Sirovodík cítím doma ještě teď.

Žaludová mouka

Napsat komentář

Minulý víkend jsme spolu se Sepštákem a Vymrcňákem sbírali žaludy, ze kterých chci udělat mouku. Zkouším to už teď, mám jednu zimu na to vypilovat některé postupy, abych je příští rok uměl a nezvoral to.

Žaludů je spousta, malé, velké, tvrdé, měkké. Už teď vím, že je třeba najít velké, čerstvé a měkké. Když se žalud válí na zemi moc dlouho, změkne mu sice slupka a dobře se loupe, na druhou stranu jsou v něm často červi, kteří, ač se to zdá na první pohled nemožné, bývají po vyloupnutí větší, než samotný hostitelský žalud. A já chci dělat mouku a ne červí prejt.

Práce s žaludy je mizerná. Těžko se loupou, těžko se krájej, je s nimi práce víc, než je mi milé. Doufám aspoň, že mouka bude chutná. A jak se vlastně dělá?

Žaludy se rozkrojí, nejlépe na čtvrtiny, a vyloupou ze slupky. Jde to blbě, šikovný pomocník je nůž. Ani velký, ani malý, ale ostrý a špičatý. Dál musíte žaludy povařit ve vodě, protože obsahují hořké látky, které byste v kávě rozhodně nechtěli. Vařil jsem hrnec nakrájených žaludů asi hodinu a půl, během té doby jsem vyměňoval vodu. Píše se také, že stačí žaludy den až dva vyluhovat ve studené vodě. Možná to bude lepší, protože varem žaludy dost změkly, uvidím, zda to nemá špatný vliv na chuť.

Žaludy jsou jedlé, když z nich odstraníte hořkost, chutnají po uvaření trochu jako topinambura nebo juka. Ale k jídlu v takhle syrové podobě nejsou, buď se dál praží (káva) nebo suší (mouka).

Rozprostřel jsem polovinu žaludů na plech a dal do trouby vyhřáté na 100°C. Hlídal jsem je jako oko v hlavě, abych je po tolika hodinách přípravných prací nespálil. A protřepával a protřepával, až se mi zdály žaludové stroužky dostatečně hnědé a dostatečně tvrdé.

V hmoždíři jsem upražené čtvrtky rozdrtil na menší kousky a přesypal do ručního mlýnku na kávu. Výsledná žaludová mouka má béžovo-hnědou barvu.

Druhou polovinu jsem jen usušil nad kamny. Ve výsledné mouce rozdíl není, nakonec jsem obě smíchal dohromady.

Habanero – kapsaicin na vlastní kůži

1 komentář

Dnes jsem sklidil poslední várku papriček Habanero. Nevím přesně, o jaký jde druh, protože keřík jsem dostal, nicméně pálivé jsou tak, až se mi tomu ani nechce věřit. Když jsem si prvně utrhl papričku, zkusmo jsem si kousek ukousl a v ten okamžik se orosil potem po celém povrchu těla. A nenapadlo mě nic lepšího, než si tou rukou, kterou jsem papričku utrhl, utřít pot pod nosem. Ach! To byla volovina! Pálilo mě to tak, až se to téměř nedalo snést. Ovšem to jsem nevěděl, co mě ještě čeká.

Hned jsem si běžel ruce umýt a během dne si je myl několikrát, až jsem měl pocit, že už jsem se té pálivosti zbavil. Večer jsem si v klidu vlezl do vany a… Nebudu tu popisovat, co jsem si umyl, nicméně to, co nastalo následně se nedá popsat jiným slovem než tortura. Půl hodiny mi tekly slzy…

Keřík rodí papričky Habañero jak Fordovy závody Plechovou Lízu. Druhou sklizeň jsem již provedl v chirurgických rukavicích, které jsem hned po očištění a zpracování papriček vyhodil. Třetí sklizeň proběhla před chvílí, zahradu zasypal sníh, rukavice jsem neměl, ale sklidit papričky jsem musel. A tak jsem si řekl, že chutnat je nebudu, do nosu, očí a jinam si sahat nebudu, však ono to půjde.

Šlo. Šlo to, dokud jsem papričky nesklidil, nenakrájel, neočistil a nenacpal do sklenic. V ten moment mi začaly ruce červenat, tak tak jsem stihl sundat snubák. Ruce jsem drhnul jarem, mýdlem, dokonce mlékem, které jediné dokáže kapsaicin trochu potlačit. Marně. Nemůžu nic rukama dělat, cítím je, jako bych měl omrzliny a hned strčil promrzlé ruce do teplé vody. Taková je to bolest. I to datlování tohohle článku mě bolí. Jsem vůl a příště jedině s rukavicemi. Kapsaicin totiž, jakmile se dostane do pokožky, nedá se ničím neutralizovat, musí to přebolet. Teď je půl páté, čekám na přebolení už od dvou. Marně. Kurňa, marně!