Archiv autora: Honza

Měsíčková mast

Napsat komentář

Měsíček lékařský kvete jako o život, což u nás znamená, že se škvaří sádlo a peče škvarkový koláč. Ale o tom jindy, nerad bych uhnul od měsíčku a měsíčkové masti. V podstatě jsem teď frustrován, protože pokaždé, když chci něco nového napsat, tak zjistím, že už to napsané je, že je to napsané lépe a že mi z webu Conovehonakopci.cz opět vzali vítr z plachet. Na druhou stranu jsem vlastně vděčný, protože ušetřím dost času a místo spousty textu mi stačí jeden odkaz. Tentokrát na Měsíček lékařský.

Ale abych si to neulehčoval příliš. V únoru většinou zpracováváme půlku prasete, sádlo nakrájíme na kostičky a uložíme na mrazák, kde čeká na měsíček. Když se dočká, vyškvaříme sádlo a škvarky přeměníme v neuvěřitelně chutný koláč. Zrovinka dneska jsem ho posnídal. Až bude Gaia zpracovávat druhou polovinu škvarků, určitě to nafotím a vložím sem, protože to prostě stojí za to.

Do horkého sádla nasypu okvětní lístky měsíčku, množství nikterak neřeším, čím víc, tím líp. Okvětní plátky nechám koupat 24 hodin, poté sádlo znovu rozehřeji a dalších 24 hodin nechám stát. Třetí den směs opět rozehřeji a přes síto zcedím. A zvážím, protože ve finále přidám čištěný včelí vosk, tak 15 – 20% hmotnosti sádla .

Pak už stačí jen nalít do skleniček a měsíčková mast je hotová. Mimochodem, kdybyste to se sádlem trochu přehnali, vyškvařili ho víc a mast pak byla cítit víc jako škvarková pomazánka než jako ušlechtilá měsíčková mast, je možné ještě za horka vmíchat trochu bylinného oleje, silice do aromalampy. Pokud máte sádlo kupované, není třeba ho škvařit a tudíž se problémům se škvarkovou vůní elegantně vyhnete.

Mimochodem ta srna na poslední fotografii zcela jistě měsíčkovou mast nepoužívala, o čemž svědčí stav její pokožky.

Jedlé květy

6 komentáře

Pokud má být malá zahrada užitková, je třeba, aby šlo téměř všechno, co na ní roste, využít. Rozumějte sníst. Jedlé květy jsou kromě bylin a koření příjemným doplňkem zeleniny a ovoce a navíc, když si před návštěvou položíte na chléb s máslem květ denivky, můžete se pást i na rozmanitých reakcích: na údivu, nevíře, odmítání, veselí, překvapení…

Na naší zahradě rostou čtyři rostliny, jejichž květy se dají jíst. Denivka, dýně, lichořeřišnice a orlíček. Nejvíc překvapí denivka, která vypadá jako nějaká jedovatá pralesní lilie, ale opak je pravdou. Je sladší než jarní salát a právě v salátu se její oranžová barva krásně vyjímá. A našim dětem se líbí spást takhle velikou kytku.

Lichořeřišnice je štiplavá, kořeněná, svojí chutí a barvou oživí nejeden salát, ale hlavně je to náramná léčivka, o níž si nejlépe přečtěte Na kopci, kde je vždycky něco nového. Jen bych od nich opisoval.

Květ dýně. Co k dýním a jejich všeúčelovosti dodat. Pokud máte rostlin dost a na lecjakém květu vám nesejde, můžete je s úspěchem otrhat a připravit si lecjakou pochoutku. Například smažené v japonské moučce Tempurako. Nebo plněné například modrým sýrem a obalené v trojobalu. Podotýkám, že bychom měli otrhat květy samčí, ze samičích budou později dýně. Samičí mají těsně za květem malou bambulku, zárodek dýně.

Orlíček jsem zatím nezkoušel, zasadil jsem ho na jaře a ještě nekvete. Jeho modrá barva bude v salátu také velmi osvěžující. (Pozn. Podle všeho Orlíček obsahuje jedovaté látky, nedá se tedy označit za vhodný ke konzumaci. Děkuji za upozornění.) Četl jsem, že se také jedlé květy, jejichž velikost to dovoluje, zamrazují do kostky ledu. Dovedu si představit džbán s mátou, citronem, pramenitou vodou a kostkami ledu s modrým orlíčkem a červenou lichořeřišnicí.

Levandulobraní

Napsat komentář

Když jsme se do domečku přistěhovali, chtěli jsme mít lány levandule. No lány, záhony. Tedy jeden záhon, víc jich na květenu nemůžeme a ani nechceme obětovat. Na druhou stranu, už jsem tu zmiňoval, že nejen rajčaty živ je člověk. O záhon se s levandulí dělí měsíček lékařský, který je jednak krásný, jednak ladí barevně s levandulovou modří a jednak je skrze masti i užitečný.

Dnes nastalo první levandulobraní. Levandule, která roste na pidi skalce hned vedle pidi japonské zahrady, byla v plném květu. V Provence se levandule sklízí srpem. Dokonce Galy podezřívám, že je ten srp vzhledem k druidské tradici zlatý. Nicméně na druhou stranu jsme za celý týden intenzivního projíždění celé Provence nenašli jediný levandulový lán. Kdo ví, v kterém dubovém háji mají druidi tu levanduli schovanou. Zato jsme zjistili, že Provence je daleko víc než levandulovým krajem krajem vinné révy, což je příjemné, neboť víno můžeme popít a poveselit se, zatímco levandule se pít opravdu nedá.

Levanduli suším ve svazečcích ve tmě, v šatní skříni, kterou prakticky neotvíráme. Oblečení pak příjemně voní, levandule se používá pro výrobu parfémů, současně máme jistotu, že se nám ve skříni neusadí šatní moli, neboť levandule je odpuzuje. No a nakonec, kdyby někdo namítal, že jsem tvrdil, že nebudeme mít na zahradě nic, co by se nedalo sníst, levandule je součást provensálského koření. Sušením ve tmě levandule nepřijde o tu krásnou intenzivní modrou.

A až přijde zima, v našem kraji většinou plýskavá, vlhká a veskrze hnusná, zavěsím svazky levandule nad kamna a budu u praskotu ohně vzpomínat na červenec. A na Provence. Což mi připomíná, že bych měl do zimi nakoupit dostatečnou zásobu hustého červeného provensálského vína. Totiž vinná réva, kterou jsem u nás také zasadil, nebude plodit ještě tak dva roky…

Konopný olej

Napsat komentář

Není olej jako olej. Každý je dobrý na něco jiného, každý jinak chutná, jinak voní. Po úspěchu s lisováním dýňového oleje přišel na řadu konopný. Takže trocha teorie. Na olej se lisují semena technického konopí, tedy žádné THC. Olej není vhodný na smažení a fritování, pouze ke konzumaci za studena. Co se vlivu na naše zdraví týče, posuďte sami:

Semena rostliny konopí jsou jedním z nejvíce vyvážených a nejbohatších zdrojů olejů na planetě […] Konopný olej obsahuje 80% esenciálních mastných kyselin, nejvíce ze všech rostlin […] Tyto mastné kyseliny předchází srdečním chorobám, vysokému krevnímu tlaku, vysokému cholesterolu, rakovině, artritidě a mnohým dalším nemocem […] Jsou nepostradatelné pro funkci a vývoj mozku, nervové soustavy a produkci zdravých buněčných membrán. Stejně tak zásobují vlasy a kůži nezbytnými živinami […] Konopný olej je alternativou rybího tuku, bez nebezpečí přijímání toxinů […] V mnoha případech lokální použití konopného oleje slibně pomohlo při ekzémech. JaJsem.com

Semínka neloupaného konopí jsem nakoupil. Očekával jsem, že lisování bude hračka, ale zatraceně jsem se spletl. Semena jsou drobná, takže s násypkou tentokrát problémy nebyly. Ty vyvstaly až samotným lisováním. Jednak má konopné semínko podle tabulky nejnižší olejnatost (34%), takže oleje moc nekapalo – podotýkám, že na lisování konopného oleje se používá hlavice lisu bez nastavovacího šroubu. Klika lisu šla čím dál tím víc ztuha, až jsem měl pocit, že ji musím utrhnout a s lisováním jsem přestal. Zpracoval jsem 120g semene a získal 25 ml oleje, takže výtěžnost: 1 kg konopného semínka = cca 2 dcl oleje.

Další problém byla hlavice lisu ucpaná sušinou. Špunt byl natolik pevný, že jsem musel nechat hlavici tři dny odmáčet a každou chvíli ostrým nožem odmočenou sušinu odškrábnout. Pokus číslo jedna skončil neúspěchem. Kdyby mě ta troška konopného oleje stála pokaždé tolik sil a času, rozhodně bych konopí už nikdy nelisoval.

Pokus číslo dvě. Zbývajících 100 g konopného semínka jsem nejprve lehce opražil na pánvi. Lisování šlo opět velmi špatně. Pot ze mne jen lil a těmi sto gramy jsem hlavici opět dokonale utemoval. Větší množství konopného semínka bych nejspíš už nedal. Výtěžnost stejná jako u nepraženého semínka. Ale abych byl upřímný – ano, lisování šlo o něco lépe.

Pokud vezmu v úvahu chuť oleje, pak se dá říct, že konopný olej z nepražených semínek je vcelku nechutný, zatímco olej z opražených semínek má příjemně oříškovou příchuť. Verdikt je jasný: konopné neloupané semínko víckrát lisovat nebudu. Za tu několikadenní práci s čištěním hlavice a za strach, že lis strhnu, mi ani všechny vlastnosti konopného oleje nestojí. Pokus zopakuji ještě jednou s loupaným konopným semínkem. Je sice víc než 3x dražší, ovšem konopný olej za tuhle investici rozhodně stojí.

Takže třetí pokus, lisování loupaného konopného semínka. Lisování šlo hladce a rychle, hlavice se neucpala. Z tohoto pohledu vše OK a ideál. Ovšem kromě oleje propadala i namletá sušina, takže olej je velmi nečistý, výtěžkost tak malá, že jsem ji ani neměřil – pipetu totiž nemám. Posuďte z fotografie v galerii. Tipuji to na 10 ml čistého oleje ze 100 gramů konopného semínka. Ovšem olej je bez pachuti. Chutná jako… jako… jako rafinovaný slunečnicový olej.

Naše špalda už má klasy

Napsat komentář

Od chvíle, kdy jsme zorali pole a kdy Vymrcňákovi zaseli pšenici špaldu, uteklo už drahně vody. Špalda dostávala zabrat hned od počátku. Pole leží na kamení, takže tenká vrstva zeminy neudrží příliš vláhu. Bezprostředně po zasetí napadl sníh. Do toho Čárlí, napůl rotvajler a napůl malamut, který prostě nepochopil, že do pole se psí tlapou nevstupuje. Pak studené jaro. A nakonec přemíra vláhy, která vyústila do povodní.

Špalda sice rostla, ale oproti poli vedle, kde vzrůstala pšenice setá, stále neměla klasy. Už jsme se opravdu obávali, že je ani mít nebude a kolem nás se množily fundované průpovídky, že nám prý špalda trávovatí. Pomalu jsme začali propadat melancholii, když tu mi v emailu přistála fotografie a popisek: Naše špalda už má klasy!

Tsubó niwa aneb když není místo

Napsat komentář

Nejen jídlem živ je člověk. Občas potřebuje nakrmit i duše. Vždy jsem obdivoval Japonsko a japonská zahrada je jeden z mých snů. Nicméně rajčata jsou rajčata. Dlouho jsem přemýšlel, zda mám ukrojit kousek zeminy z naší pidizahrady a věnovat jí Japonsku, až jsem se rozhodl, že jeden nebo dva keříčky rajských obětuji a postavím malinkou japonskou zahrádečku. No, spíš zákoutí. Zákoutíčko.

Tsubó niwa je zahrada většinou uvnitř domu, v atriu nebo ve dvoře. V Japonsku všeobecně není moc místa k žití, takže velkou zahradu si může dovolit málokdo, ale všichni k přírodě více či méně tíhnou a chtějí jí mít kousek doma. Rozměr zahrady vychází z rozměrů japonských rohoží tatami a činí maximálně 3,3 m2. Tsubó niwa využívá prvky japonské zahradní architektury, vyžívá se ve zkratkách a náznacích.

Včera jsem svou zahrádečku dokončil a snad trochu asijsky vypadá – aspoň mě to tak přijde. Vodní prvek, zurčení vody vytékající z šiši-odoši, celou naši zahradu nesmírně oživil. Čerpadlo je na solární pohon, nicméně bohužel vyžaduje přímé slunce, jinak nečerpá. Na druhou stranu v dešti není třeba poslouchat navíc i umělé zurčení, zatímco za přímého slunce je to fajn.

Vysadil jsem javor dlanitolistý, bambus (už ani nevím jaký) a dva druhy kapradin. Kameny jsou opršená stoletá žula od Vymrcňáků z lomu. A až se moje duše nasytí a o své se přihlásí tělo, půjdu si hned za poslední balvan natrhat pár listů mangoldu.

Dýňový olej

1 komentář

Těším se teď z každého nového oleje, který ze semen vylisuji. První pokus byla jen taková hra bez měření, seznamování se s ručním lisem na olej. Co a jak. Teď už to všechno vím a začal jsem experimentovat. První na řadu přišla neloupaná dýňová semínka a dýňový olej.

Nejprve je třeba říct, že dýňová semínka jsou příliš velká a často se v násypce zaseknou. Bez vařečky, kterou jsem hrdlo neustále uvolňoval, bych nevylisoval zhola nic. Dýňová semena je třeba nejdřív trochu nadrtit. Například v hmoždíři. Nebo je na pár otáček smrknout do mixéru. Ne z nich udělat kaši, jen je seknout na menší kousky. Poté budou násypkou do lisu propadávat hladce a lisování oleje bude radost a ne k vzteku.

Pro lisování oleje z dýňových semen se u lisu nepoužívá nastavovací šroub. Sušina, která odchází pryč, je oproti slunečnicové sušině stále trochu mastná, což má dvě výhody: jednak se dá jíst (chutná jako rozmixovaná dýňová semínka) a jednak se hlavice lisu daleko lépe čistí.

Dýňový olej má po vylisování sytě olivovou barvu. Ovšem jen do té doby, než se nečistoty v něm během pár dní usadí. Výsledná barva oleje je temně rudá, chutná po dýňovém semínku. Z 1 kg dýňových semínek jsem vylisoval 2,5 dcl oleje. Příště vylisuji loupaná dýňová semínka, domnívám se, že výtěžnost bude o něco vyšší, protože v oleji nebude tolik usazenin.

Dýňový olej je určený pro studenou kuchyni, díky tmavé barvě je poměrně dekorativní ve světlých krémových polévkách. Používá se proti padání vlasů, na lámavost nehtů, jako prevence proti zubnímu kazu. Má příjemnou dýňosemínkovou chuť. Ostatně od té doby, co lisuji vlastní oleje, jsem jich po lžičkách vypil (nebo snědl?) slušné množství. Spoustu zajímavých informací najdete například v článku na iHNED.cz Dýňový olej působí na zdraví člověka jako blahodárný elixír.