Archiv autora: Patrik

Čmelín na zahradě

Dostal jsem chuť udělat na naší zahradě něco jiného. Něco zvláštního, co by pomohlo zahradě, přitáhlo pozornost, zabavilo děti a vzdělalo nejbližší okolí. A právě tehdy jsem narazil na web věnovaný čmelákům: Čmeláci – Jak jim pomoci a jak je přilákat na zahradu nebo balkon. Netrvalo den a první verze čmelínu byla postavená. Někdy jsem zatraceně rychlej, třeba pokud jde o čmelín. Pokud mám zasádrovat uvolněný věšák v předsíni, je to na roky…

Nastudoval jsem na webu všechno, co se dalo, převážně a nejvíc na webu www.cmelaci.cz, který jsem už zmínil, dále třeba na webu Výzkumného ústavu pícninářského www.ceskycmelak.cz, kde můžete na dobírku zakoupit čmeláčí hnízdo s královnou a několika dělnicemi. Vím toho teď o čmelácích spoustu, až mě mrzí, že z nich není žádný med.

Postavit čmelín je otázka chvilky. Návody jsou na webu, všechno jasně a srozumitelně popsané, fotky, nákresy. Čmelín jsem umístil do stinného koutu zahrady a už chytal čmeláčí královnu, hledající místo pro hnízdo. Byla to zábava jak pro mne, tak pro obě dcery, jejichž znalost čmeláčího života už teď přesahuje jak úroveň mateřské školy (Včelí medvídci), tak úroveď 4. třídy základní školy (Hmyz našich luk). Samozřejmě jsme vzhledem k zákonům dbali na výběr královny i na její bezpečí.

První čmelín neměl chodbičku z husího krku a vystýlka byla z nacupovaného hadru, sena a hoblin. A první dvě královny ho opustily velmi rychle a nedaly ani v nejmenším najevo, že se hodlají vrátit (což se dá vysledovat z jejich chování). Mezitím jsme chytili i dva pačmeláky a jednu včelu. Ten první den nás nezajímalo nic jiného, než bzukot.

Včera jsem čmelín rozebral, přidal chodbičku, vystýlku z plsti a ochrannou klapku proti čmeláčím škůdcům (www.zelenadomacnost.cz). A ejhle, ještě než jsem byl hotový – královna. Umístili jsme ji do úlu a teď už jen čekáme, zda se v něm zabydlí nebo ne. Oproti předpokladům čmelín neopustila, ale zůstala uvnitř (kontrolovali jsme ji). Snad není úplně popletená a dokáže najít cestu ven. Před víkendem dáme do úlu ještě mističku s roztokem cukru (pro každý případ) a rozhodně budu dál informovat. Jak o osidlování, tak i o životě a rozvoji čmeláčí rodiny, máme ve čmelíně dvojitý strop. Pod vrchní dřevěnou deskou je ještě jedna z plexiskla, takže nebude problém pozorovat a fotografovat.

Soběstačný víkend je za námi

A je to tu. Konečně jsem posbíral trochu sil na sepsání několika vět o soběstačném víkendu. Moc se mi do toho nechce, nemám dané do kupy fotky ani videa, ostatně ani myšlenky. Na všechny na nás během onoho víkendu padla nějaká viróza nebo kýho výra, nebylo to dobré.

Začnu pozitivy: Hlady jsme netrpěli. Zásoba brambor, dýní a fazolí nás dokázala zasytit a ještě toho spousta zbylo. Tím končí výčet pozitiv a začínají negativa.

Kafe! Šmankote, jak nám chybělo kafe! Ani náhražka kávy z pražených žaludů nás neuspokojila. Některé slabší povahy jí odmítaly z principu, ty silnější se divily, že jim nestartuje životní funkce jako kofein. A tím se dostáváme k energii. I přes množství potravy jsme jí všichni měli žalostně málo. Možná za to mohl i poletující bacil, nicméně stravy bylo dost, ale energie málo. Je vidět, že ji nedokážeme z potravin (dýně, brambor, fazole) získat.

Dýně zapékané, dýňová polévka, dýně dušené, dýňové placky. Brambory vařené, brambory na loupačku, bramborové placky, bramborová polévka. Fazolové lusky dušené, fazole v polévce, placky z fazolové mouky… Krutě jednotvárné. Vlastě bych mohl vypočítat, co se opravdu povedlo a na čem jsme si pochutnali. Byla to především bramboračka, naprosto luxusní, vařila se dvakrát. A pak dýňová polévka. Výjmečné byly čili papričky a dva listy čajovníku! Zbytek byla jídla, lépe řečeno strava, bez nějaké výrazné chuti a nadšení.

Na rozumné využití vypěstovaných potravin nám chybělo hlavně toto: ocet, cukr, koření, omastek (olej nebo sádlo, případně máslo). Trpěli jsme: bacily, únavou, nadýmáním z topinambur. Velmi nám chyběla taková rychlá hutná strava, na kterou jsme zvyklí. Vzít si rohlík nebo krajíc chleba. Mouky jsme měli celkem dost, ale udělat placky pro 10 lidí na sucho je práce pro vraha. Z vrozené lenosti jsme ani nenavrtali javory a břízy kvůli sirupu nebo kvasu.

Za vyloženě nepovedený bych označil olej z vlašských ořechů. Nedokázali jsme lis přimět k tomu, aby z něj tekl olej. Pouze ořechová, velmi olejnatá pasta. První ořechovina, ze které jsme nevymáčkli ani kapku oleje. A přitom je vlašák nejolejnatější.

O dalším ročníku nechtěl nikdo slyšet, ani když jsem polevil v pravidlech s tím, že sádlo, cukr a ocet povolíme. Takže uvidíme příště.

P.S.: Jen pro zajímavost článek o stejných abstinenčních příznacích po kávě, jakými jsme trpěli i my: Vyzkoušely jsme detox organismu, nejvíc nám chyběla káva

Pečení na svatého Martina

Husa a svatomartinské rohlíčky. Svatého Martina je v pondělí, kdo ví, kdy se vrátím z práce, napekli jsme tedy už v neděli. A když už, tak už. Dokonce i kváskový chléb.

Začnu husou. Víte, povedla se tak, že jsem během oběda spáchal smrtelný hřích. Ta kůžička! To masíčko! A šťáva s rozpadlými jablky! A nebo zelí! Šmankote, co s domácím zelím udělá trochu jalovce a jablek! A bramborové knedlíky, děláme z nich kuličky (tak noky, no!). Táta jich na své svatbě spořádal 72, asi jsem po něm! Snědli jsme celou tu nádheru tak rychle, že jsem ji ani nestihl vyfotit, abyste se aspoň pokochali vizuálně.

No a znáte svatomartinské rohlíčky? To je také dobrota, víte, hrnek hořké kávy a k tomu talířek rohlíčků, hmmm, ani mi nevadí, že na Martina nesněží. A recept na svatomartinské rohlíčky?

400 g hladké mouky
1 hera nebo máslo (250g)
1 zakysaná smetana
povidla (případně marmeláda)

Těsto zpracujeme a rozdělíme na čtyři díly. Každý díl zabalíme do potravinářské folie a necháme minimálně 2 hodiny odpočinout. Vyválíme placku, nakrájíme na trojúhelníčky, kydneme lžičku povidel a zarolujeme rohlíček. Po upečení se ještě za horka rohlíčky vyválí v moučkovém cukru.

No a aby toho nebylo málo, když byla trouba rozhicovaná, smýkli jsme do ní ještě domácí kvasnicový chléb, pekli jsme podle Cuketkova receptu na Český chléb. Povedl se excelentně, příště musíme upéct aspoň dva.

Takže vám přeji příjemně prožitého svatého Martina, sníh nesníh, hlavně že je sklenka červeného mladého vína a něco na zub!

Olej z lískových ořechů

Nebudu chodit kolem horké kaše: Olej z lískových ořechů je ten nejlepší, jaký jsem kdy ochutnal. Šmankote – jako tekuté oříšky! Chtěl jsem si ochutit špecle a neukočíroval jsem vůli a vylil do nich čtvrt deci. To byla dobrota! A sušina? Chtěl bych ji uchovat na pečení vánočního cukroví, ale nepodařilo se. Během chvíle byla sežrána.

Výtěžnost lískového oleje je vysoká, z 200 g lískových ořechů jsme vylisovali 1,25 dcl lískového oleje. Radost z něj trochu kazí kal, v oleji je po usazení cca třetina obsahu nadrcených ořechů. Chtělo by to ještě pod tlakem přefiltrovat. Zdá se, že semena bez skořápek kalí olej víc než ty se skořápkami. Totéž nám udělal olej z loupaných konopných semen.

A teď teorii k tomu lískooříškovému zázraku, opět cituji z webu Nobilis Tilia:

Využití v péči o pokožku
Olej se lisuje z ořechů a svými vlastnostmi je podobný oleji ze sladkých mandlí. Obsahuje vitaminy, zejména vitamin E, který má antioxidační účinky. Lískový olej patří mezi mastnější, a proto se dobře míchá s dalšími rostlinnými oleji. Díky jeho výborné vstřebatelnosti jej doporučujeme jako ochranný a pěstící masážní olej, který nezanechává pocit mastnoty. V aromaterapii se často používá do masážních směsí pro budoucí maminky a malé děti. Příznivý vliv má také na ošetření zralé pleti se ztrátou elasticity. Pokožka je po jeho použití sametově hebká a vyživená.

Tip pro zdravou výživu
Obsahuje vysoké procento nenasycených tuků a velké množství omega-6 esenciálních mastných kyselin. Omega-6 mastné kyseliny přispívají k udržení normální hladiny cholesterolu v krvi. Pro tento účinek se doporučuje denní dávka minimálně 10 g omega-6. Má jemnou oříškovou chuť, hodí se na přípravu cukrovinek a delikátních dresinků. Obsahuje také značné množství vitaminu E, který přispívá k ochraně buněk před oxidativním stresem.

Lněný olej

Od posledního lisování vlastního oleje uplynula nějaká doba, a tak není divu, že jsem začínal mít abstinenční příznaky. Víte, ono je to vážně neuvěřitelně zajímavé, když točíte klikou a do skleničky pod lisem vám intenzivním čůrkem teče olej. Ze semen, o kterých byste ani neřekli, že jsou až tak olejnatá.

Dnes pár slov o oleji z lněných semínek. Prošel jsem web, dostal email od Vendulky Vymrcňákové, takže informací mám dost. Lněný olej, jak píší na webu Nobilis Tilia, zvláčňuje pokožku a podporuje její regeneraci při ekzémech, lupénce a poranění kůže. A je vhodný na ošetření tvrdé a popraskané kůže, což rozhodně vyzkouším na svých patách, které sice zvyšují obrat e-shopu Chlapská zásilka, nicméně všeho moc škodí.

Dál budu raději citovat z Nobilis Tilia, protože mě nebaví přeformulovávat něco, co už celkem dobře formuloval někdo jiný:

Obsahuje velké množství nenasycených mastných kyselin, které pokožku chrání před volnými radikály, jež poškozují tkáň během zánětlivých stavů pleti. Dobře se míchá s ostatními rostlinnými oleji a v masážních kompozicích je velmi účinnou regenerační složkou.

A co se týče výživy, tak:

Má vysoký obsah omega-3 mastných kyselin a také vysoký obsah polynenasycených tuků. Hojně zastoupené kyselina linolová a linolenová přispívají k udržení normální hladiny cholesterolu v krvi. Pro tento účinek se doporučuje dávka nejméně 10 g kyseliny linolové nebo 2 g kyseliny linolenové denně.

Tím bychom měli teorii a vrhněme se na praxi. Vylisovali jsme olej z 300 gramů lněných semínek, získali jsme 1 decilitr velmi čistého oleje, usazenin v něm bylo zanedbatelně. Zajímavé je, že olej voněl i chutnal po rybině, podobně jako rybí tuk. Sušina se k další konzumaci nehodí, možná jí sežere domácí zvířena, případně oživíme kompost. Lisování nešlo úplně hladce, na druhou stranu aspoň šlo. Lisování konopného oleje z neloupaných semínek jsem vzdal v zájmu zachování lisu, oproti tomu len se lisovat dá, jen to stojí trochu víc síly. Začali jsme se šroubem v lisovací hlavě, po natlakování jsme šroub odstranili.

Blanšírované fazole

Pomalý start letošního jara všechno opozdil, takže spousta plodin nestihla dozrát. Například fazole. Pěkné velké lusky byly prázdné, fazole se v nich nestihly vytvořit. Ale co s nimi, vyhodit je na kompost nám přišlo líto. Ochutnal jsem jeden lusk a chutnal podobně jako mladý hrách nebo hrachový lusk. Pokusili jsme se lusky oblanšírovat a ono to vyšlo. Křehké, chutné. Takže šup na mrazák a v únoru mňam mňam!

Topinambury

Koukám, že jsem naposledy psal před téměř čtyřmi měsíci! Takový šlendrián. Tak honem to napravit. Včera jsem ze země vyhrabal hlízy topinambur. Úroda mě překvapila, topinambury pěstuji na ploše 80 x 80 cm a sklidil jsem asi šest kilo hlíz. No hlíz… hlízek. Nemám zřejmě žádnou kultorní plodinu, takže naše hlízky mají velikost mezi třemi až pěti centimetry, což je pro následné zpracování opruz. Na druhou stranu topinambury rostou samy a neustále, jsou nenáročné na péči, tak ať si rostou a dokud neseženu jinou odrůdu, budu rád i za naše malé.

Aby si informacíchtivý čtenář a zahrádkář šílený amatér (tedy někdo jako já) přišel na své, nechť si prostuduje: Metodika pro výběr optimálních technologických postupů pěstování topinamburu s důrazem na užitkový směr pěstování. Dále pak článek z Regeny o léčebném využití topinambur: 1. část, 2. část. A nebo na webu u Cuketky, jeho zapékané topinambury uděláme asi zítra.

Zatím nevím, jak topinambury skladovat. Hlízy jsou mrazuvzdorné, vyrýt je můžete v okamžiku, kdy topinamburová nať zaschne. Nebo je můžete nechat v zemi a vyndat si je až na jaře, takže budete mít čerstvou první zeleninu. Já mám ten problém, že potřebuji topinambury na Soběstačný víkend, tedy někdy v únoru. A to bude země zmrzlá. Hlízy jsem vykopal a naskládal do plastové přepravky na zeleninu, prosypal je zeminou a dbal na to, aby se co možná nejméně vzájemně dotýkaly. A celou přepravku jsem zakopal do záhonu pod hrůbek hlíny. Když bude země vhodná ke kopání, vytáhnu přepravku a mám hotovo. Když ne – mám smůlu a topinambury budou až na jaře.

Dnes jsme si udělali z topinambur kaši. Topinambury jsme povařili v osolené vodě tak, aby šly rozmáčknout vidličkou. Slupka zůstala dost tuhá, proto jsem všechny hlízy oloupal. Jde to dobře, ještě lépe, než když loupete brambory vařené ve slupce. Topinambury se rozšťouchají, přidá se decka mléka a česnek. A je to.

Byl to náš první pokus s kaší. Já s tím problém neměl, Gaia také ne. Dětem kaše nechutnala. Nejspíš proto, že neustále srovnávaly s bramborovou kaší, což je chyba. Kdybych měl nasládlou chuť s něčím srovnat, pak spíš s batáty. Příště topinambury nerozmačkáme, ale oděláme tyčovým mixerem pyré, abychom se zbavili krudek. Možná krom česneku víc ochutíme, někde doporučují bílý pepř.